Když jsem se ráno probudila, byl krásný letní den. Sluníčko svítilo a bylo teplo, které se mělo za jednu nebo dvě hodiny změnit v úmorné vedro. Tradiční ranní rozcvička nás měla všechny zbavit ospalosti. Po ní jako vždy snídaně a ranní nástup. Všechno to vypadalo na normální den. A právě na nástupu se všechno změnilo, tady jsem se nadobro zbavila pocitu, že tohle bude normální táborový den. Zpočátku bylo všechno tak jako obvykle, ale pak……..
…..,,a dnes si začnou NatyT a Jindra plnit dva dny bez ničeho.“
Hned jak skončil nástup jsem vběhla do stanu, oblíkla si všechno co jsem našla a vyrazily jsme. Všechno šlo zatím dobře, došly jsme do Otaslavic a obešly pár domů, kde nám dali pití a rohlíky. Potom jsme šly do Sněhotic a pak do Brodku. Tohle dobou už začalo být opravdu vedro a my jsme začaly sundávat všechno to oblečení co jsme na sobě měly. Ve Sněhoticích jsme dostaly ještě nějaké pití a to nás zachránilo.
Potom jsme si to namířily do Kobylniček a pomalu jsme se začaly bavit o tom, kde budeme spát. Úplně jsme nechtěly spát jen tak v lese a na poli taky ne, aby nás nestřelili myslivci. Tak jsme chvíli hledaly a nakonec jsme našly naprosto vyhovující posed kousek nad Kobylničkama. Problém ale bylo, že posed byl zamčený. Proto jsme se rozhodly, že přespíme pod ním. Už jsme si pomalu začaly chystat ležení, když v tom vidíme, že k nám jde nějaký pán a vypadal že se mu úplně nelíbí, že tam jsme. Ptal se nás kdo jsme a co tam děláme a že doufá že ten posed nebudeme ničit. ,,Nemusíte se bát, posed určitě nezničíme. Jsme skautky a pozorujeme tu přírodu.“ zněla naše odpověď. Ještě chvíli se na nás díval a pak řekl že klidně můžeme jít nahoru na posed a pozorovat z něj. Nato vytáhl zpoza jedné nohy posedu skleničku s klíčkem a dal nám ji se slovy: ,,Jen ten posed pak zamkněte.“ Nemohly jsme tomu uvěřit, a když se NatyT ještě ujistila že opravdu můžeme ,,pozorovat“ i přes noc, byly jsme opravdu šťastné. To jsme ovšem ještě netušily, jak je takové spaní na posedu o rozměrech 1,5 x 1,5 metru nepohodlné. Noc jsme ale přežily, neumrzly jsme a nikdo nás nepřepadl, takže úspěch.
Druhý den jsme ještě dostaly nějaké jídlo (bylo zajímavé, že i když jsme nabízely, že lidem pomůžeme výměnou za jídlo, většina lidí nechtěla, jen nám rychle dali nějaké jídlo a poslali nás pryč). Celý zbytek dne jsme se jen tak toulaly, až jsme se někdy večer pomalu dotoulaly k táboru. Měly jsme ještě hodinu než se budem moct vrátit a tak jsme si zahrály hádej co jsem. Pak už opravdu nastal čas na návrat a tak jsme se rozeběhly k táboru, kde už na nás všichni čekali…
Jindra