Pamatuju si, jak si ostatní holky plnily Tři orlí pera. Pro mě to bylo něco, co nikdy nepřijde a je to neuvěřitelný, že to ostatní tak hezky zvládly. Jak jsem vyrůstala, tak se mi krátil čas do orlích per. Byl tu poslední rok a já jsem byla nervózní, že teď to přijde – to, co nikdy nemělo přijít, je tu. Čas utíkal a přišel tábor. Tábor, na němž jsem si měla splnit Tři orlí.
Když byl nástup a já slyšela, dnes si Marš začne plnit první dvě orlí pera… Bylo to náročné, nemluvit a nejíst, nikdo mě neposlouchal, jak taky? Sice jsem to zvládla až na druhý pokus, ale zvládla!
A pak po pár dnech, to přišlo. „Dnes si Marš začne plnit poslední orlí pero.“ Rychle jsem se sbalila a běžela do lesa. Postavila si jen velice pofiderní přístřešek se slovy : „Pršet stejně nebude” a šla jsem pozorovat táborníky. A co se nestalo? Začalo pršet. Zápisky se mi rozpouštěly a mobil nereagoval. Utíkala jsem do přístřešku, protože jsem byla úplně promoklá. Když jsem k němu doběhla, byla jsem úplně “vyřízená”. Nevydržel, byl úplně zničený a teklo do něj. Lehla jsem si, objala krosnu a takhle jsem tam ležela pět hodin. Byla mi zima a nevěděla jsem, co mám dělat. Vzdala jsem to, jelikož jsem se bála, že onemocním…
Už byl skoro konec tábora, takže jsem věděla, který den do lesa půjdu. Na nástupu řekli, že si dnes plním poslední pero. Věděla jsem, že musím přístřešek postavit mnohem líp. Stavěla jsem ho asi hodinu, pak jsem usoudila, že je perfektní a šla sledovat. V lese, osamotě si uvědomíte pěknou řádku věcí. Ale o čem přemýšlíte nejvíc? O lidech, přátelství… a o tom, jak vám všichni hrozně chybí . Tentokrát jsem to zvládla a když začal odpočet, měla jsem slzy v očích…3…2…1… a já vyběhla z lesa se slovy: „Holky, už od vás na tak dlouho nechci.“ Tohle byl můj nejsilnější zážitek.
Marš