„…a Jojo s Loki mají po nástupu 5 minut na nachystání se na Dva dny bez ničeho.“
Ta slova rychle vrátila mé myšlenky o přemýšlení nad pravděpodobností deště do přítomnosti, na ranní nástup.
Necítila jsem se nervózně, což mě docela překvapilo, byla jsem natěšená a plná očekávání. To, na co jsem se připravovala od mé Nováčkovské zkoušky formou dalších výzev, konečně přišlo.
Po nástupu jsem vletěla do stanu, naházela jsem na sebe oblečení, které jsem uznala za vhodné, popadla jsem mobil a lékárničku, a mohly jsme společně s Loki vyrazit z tábora.
Hned po cestě do Otaslavic se na nás usmálo štěstí, povedlo se nám totiž najít plastovou láhev. Ta se stala naší parťačkou až do konce naší „výpravy do neznáma“. Objevily jsme také pytle plné odpadků, které jsme přitáhly ke kontejnerům a pečlivě roztřídily.
Od jednoho pána jsme si naši láhev nechaly vymýt a naplnit vodou, bez ní bychom se v horkém letním dni neobešly, a poté jsme zamířily do dalších vesnic. Naše hladové žaludky jsme plnily ovocem, které jsme našly u cesty.
Dlouho jsme nemohly najít nikoho, kdo by pro nás měl nějakou práci, až jsme narazily na paní, která stála v ohradě s koňmi. Prohodila jsem, že by byl sen strávit při této příležitosti nějaký čas právě s těmito zvířaty… a řekly jsme si, proč vlastně ne. Paní jsme tedy pomohly odklidit kobylince a za odměnu jsme dostaly výklad o její kariéře a možnost být v přítomnosti koní.
Po chvilce jsme přišly k jednomu pánovi, klasicky mu vysvětlily situaci a poprosily jsme o nějakou práci k provedení. Pán neváhal a hned každé z nás se slovy „to musíte mít hroznou žízeň“ podal sklenici malinovky. Vděčně jsme ji přijaly. Pak začal pokládat otázky týkající se skautingu a my jsme povídaly a povídaly. Po nějaké době se objevila jeho manželka a přidala se k nám. A pár okamžiků nato se nám přihodilo něco, v co ani jedna z nás nedoufala. Tito veselí manželé nám nabídli azyl na noc a dokonce nám objednali pizzu, která nám vystačila na 4 další jídla. Dožadovaly jsme se za to nějaké práce, tak jsme šly alespoň na zahradu posbírat popadaná jablka. S Loki jsme pak se skvělým pocitem vyrazily ven na západ sluníčka a na náš vlastní nástup.
Další den jsme jim poděkovaly, rozloučily se, a pomalu se vydaly zpět do Otaslavic. Tam jsme chtěly co nejvíce pomáhat. Poštěstilo se nám a po chvilce jsme už byly s milou babičkou na procházce po Otaslavicích. K tomuto příjemnému zážitku jsme dostaly ještě velký meloun, meruňky a marmelády.
Do večera jsme se toulaly po vesnici a vysloužily jsme si ještě nějaké drobné sladkosti. Zbývalo pár hodin do konce naší výzvy a my už jsme se pomalu stahovaly zpět k táboru. Čekaly jsme u rybníka, když se pomalu rozpršelo. Musím říct, že to po takovém parnu to byla příjemná změna.
Nastala hodina H a mokré, ale spokojené jsme se vrátily do tábora. Ostatní nás přivítali a my jsme byly šťastné, že si z naší výzvy odnášíme tak skvělé zážitky.
Moc mě hřeje u srdíčka fakt, že jsou mezi námi stále dobrosrdeční lidé, kteří jsou ochotni cizímu člověku, který „nic nemá“ pomoci a poskytnout mu to, co potřebuje.
Jojo